+420 607 888 494 gdpr@everyregard.one

Video z palubní kamery auta může sloužit jako rozhodující důkaz v případě, že policie není schopna určit viníka nehody či pachatele trestného činu.

Video z palubní kamery auta může sloužit jako rozhodující důkaz v případě, že policie není schopna určit viníka nehody či pachatele trestného činu. Neplatí to však vždy a všude.

Je to pár dní, co médii proběhla zpráva o žalobě německého Spolkového svazu spotřebitelských organizací a sdružení (VZBV) na americkou Teslu. Sdružení jí mimo jiné vyčetlo, že aktivací „hlídacího“ režimu hrozí majiteli auta vysoké pokuty za porušení Zákona o ochraně osobních údajů.

„Sentry Mode je u Tesly navržen tak, aby chránil vozidlo. Automobilka však nezmiňuje, že jeho použití, aby bylo v souladu s ochranou osobních dat, prakticky není možné,“ uvedl k žalobě Heiko Dünkel, vedoucí týmu pro vymáhání práva ve VZBV. „Uživatelé by museli získat souhlas se zpracováním osobních údajů od všech kolemjdoucích, kteří náhodou prošli kolem auta.“ Podle Dünkela tak každému, kdo tuto funkci v Tesle používá, hrozí pokuta za porušení zákona.

V návodu k obsluze Tesly model X se o monitorovacím zařízení dočteme: „Kromě podpory funkce systému Autopilot mohou vnější kamery pořizovat a ukládat videozáznamy okolí vozidla na USB flash disk… Pokud je režim Sentry Mode aktivní, funguje jako alarm a monitoruje okolí vozidla, když je vůz zamknutý.“

Motoristický právník Michal Dlabola na rozdíl od svého německého kolegy soudí, že na zařízení tesly není nic špatného. „Samotná kamera ještě nic neporušuje,“ říká a upozorňuje, že rozhodující je pouze způsob, jak s uloženým záznamem auto dále nakládá. „Pokud se průběžně automaticky maže, je vše v pořádku. Pokud systém uchová pouze nějaký incident, pak je to také v pořádku,“ říká Dlabola s tím, že majitel auta má právo v případě poškození majetku hájit svá práva.

A záznam z nehody máte?

S kuriózním případem souvisejícím s obrazovým záznamem nehody se setkal i autor tohoto článku. Na úzké komunikaci se zrcátky střetl s protijedoucím autem. Řidič druhého vozu se jal pěstmi vymáhat peníze za utržené zrcátko přímo na místě. Když neuspěl, sedl do auta a od nehody ujel.

První slova vyšetřující policistky byla, zda existuje z incidentu obrazový záznam, bez kterého se prý u „zrcátkových nehod“ nedá určit viník. Sama by údajně ze zkušeností, které za roky služby nasbírala, už bez zapnuté kamery nikam nejela.

V tomto konkrétním případě se však ukázalo, že sebelepší obrazový materiál je k ničemu, jestliže druhá strana používá registrační značku odcizenou z jiného auta.

Michal Dlabola upozorňuje, že když si od nás policie na místě nehody vyžádá videozáznam, měli bychom zvážit, co všechno je na něm k vidění. „Pokud je to třeba patnáct minut jízdy, z nichž čtrnáct a půl s případem nesouvisí, pak to soud může jako důkaz odmítnout.“ Policie totiž podle Dlaboly předaný důkaz nijak neupravuje. U dlouhých záznamů tak lze očekávat, že se na nich objeví množství dalších lidí a aut, která s incidentem nemají nic společného. A soudce může dojít k závěru, že jejich právo na soukromí má před dokumentací nehody přednost.

Co Evropan, to názor

Je pozoruhodné, jak odlišná je aplikace GDPR neboli Obecného nařízení o ochraně osobních údajů v jednotlivých členských zemích Evropské unie. Přitom jde o totožný dokument z pera Evropského parlamentu a Rady EU.

Zatímco v Česku nebyl nikdy výklad evropského nařízení rigidní do té míry, aby řidiči zakazoval pořizovat obrazový záznam z jízdy, třeba v sousedním Rakousku mají na věc jiný názor. „Vlastnictví palubní kamery není zakázáno, ale monitorování veřejných prostranství zakázáno je,“ sdělil televizi ORF šéf právního oddělení rakouského autoklubu ÖAMTC Martin Hoffer. „I v případě, že řidič zapne kameru až v okamžiku nebezpečné situace, porušuje nařízení o ochraně dat,“ píše dále televize na svém webu. Rakouský Úřad na ochranu osobních údajů podle článku soudí, že „v takovém případě není jisté, že řidič nemůže zapnout nahrávání i za jiných okolností“.

Martin Hoffer však přesto nevylučuje, že by nahrávku z videokamery šlo za jistých okolností legalizovat. „Pokud bude po nehodě soud, je dost možné, že soudce řekne: ‚Je zajímavé, co říkáte. Pokud to můžete potvrdit také videem, tak ho prosím přineste,‘ říká Hoffer. „To znamená, že v jednotlivých případech lze připustit i nepřípustné důkazy.“

V Rakousku totiž paradoxně není zakázáno filmování cesty pro uchování „vzpomínky na krásnou krajinu či zajímavý zážitek“. Pokud tedy řidič u soudu prohlásí, že nefilmoval provoz, ale nádherný asfaltový koberec, pak se ničeho nezákonného nedopustil.

Velmi obdobně nahlíželi na používání palubních kamer i v Německu, než přišlo přelomové rozhodnutí Spolkového soudního dvora z května 2018. To konstatovalo, že záznam z kamery coby důkaz odpovědnosti za nehodu je přípustný, neboť „žalovaný se účastí na veřejném silničním provozu vystavuje vnímání a pozorování jeho ostatních účastníků“. Navíc je podle soudu „třeba vzít v úvahu i nedostatek důkazů, ke kterému dochází vlivem rychlosti silniční dopravy“.

Jiné použití palubní kamery než k vlastní obhajobě je však v Německu i nadále zakázáno. Pokuta majiteli kamery hrozí i v případě, že chce předáním záznamu úřadům upozornit na protiprávní jednání někoho jiného. „Pořizovat takové záznamy může jen policie, a to za přesně vymezených podmínek,“ varuje na svých stránkách autoklub ADAC.

Michal Dlabola soudí, že záznam o dopravní nehodě je užitečný i v zemích s přísným výkladem pravidel GDPR. „Vždycky samozřejmě záleží na okolnostech. Asi bych s ním neoperoval ve chvíli, kdy mi hrozí pokuta deset tisíc eur za porušení soukromí a přitom jde jen o utržené zrcátko,“ míní právník. „Na druhou stranu jsou i horší případy, kdy se i tak vysoká pokuta může jevit jako nízká,“ uzavírá Michal Dlabola.

Zdroj: Nehodu mám natočenou, co teď? Když obhajoba vlastních práv naráží na GDPR – Aktuálně.cz